Jdi na obsah Jdi na menu

OBDOBÍ BAROKA

Na rozdíl od renesance se vyznačuje vyhraněním rozdílu mezi vokální
a instrumentální hudbou a konečným prosazením dur - mollového systému.
Baroku, jako ucelenému stylu předcházela benátská škola, která jako první
emancipovala orchestr. Představitelé z Florencie J. Perri a G. Caccini se původně
snažili oživit antickou operu, ale povedlo se jim přitom vytvořit monodii
(doprovázená monodie - hudba s jednou vedoucí melodií a harmonickým
doprovodem, vyhranila se kolem 1600, jako reakce na předcházející epochu vokální
polyfonie). Tento sloh se uplatnil i v 1.pol.17.stol. v nové podobě kantáty,
oratoria, sonáty… První mistr baroka v Itálii byl Claudio Monteverdi. Ten
dovedl k dokonalosti zejména operu. Ta byla v Itálii té doby velmi oblíbená
(benátská opera, neapolská opera). Také ve Francii se těšila oblibě, tam
mimo to vznikl balet (J.B. Lully, J.Ph.Rameau). Také oratorium značně vzkvétalo
v Itálii až ke svému vrcholnému období v Německu (G.F. Händel, J.S.Bach).
Významný vývoj ke stavebné semknutosti a velkorysosti prodělaly také
instromentální útvary: triová sonáta, concerto grosso, sólový koncert a
sinfonia.

Nejmonumentálnější skladby jsou od autorů J. S. Bacha a G.F. Händela i A. Vivaldiho.
Pro klávesové nástroje se rozvíjely skladby typu fugy a passacaglie, jež brzy přešly
i k jiným hudebním odvětvím. Značnou důležitost měla i tokáta (pro klávesové
nástroje) a na základě společenských tanců se vyvinula suita.
 

V období baroka se také dále rozvíjí hudební nástroje. Většina dnes
užívaných nástrojů je zdokonalena. Přineslo s sebou rozšíření výrazových
schopností hudby až po minuciézní přírodní a jinou drobnokresbu.